Deprecated: mysql_connect(): The mysql extension is deprecated and will be removed in the future: use mysqli or PDO instead in /www/doc/www.colours.cz/www/crossroads2014/classes/db.php on line 106
Kapely | Crossroads
Colours of Ostrava
Festival v ulicích
Solocolours
 
Rok české hudby

 

colours

Interprety, kteří vystoupí na showcase, a budou tak moci prezentovat svou tvorbu před zahraničními i domácími hosty, vybrala odborná porota Sedmi statečných (za přispění mnoha předních hudebních publicistů). Letos se představí: Beata Bocek, Bezobratři, Clarinet Factory, Čankišou, DVA, Jitka Šuranská, Kittchen, Milokraj, Nylon Jail, Vertigo, Vložte Kočku.

Beata Bocek

„Mou hudbu je těžké specifikovat, s kytarou jsem folková písničkářka, akordeon mě vrací do Těšína, s koncovkou se cítím být ženou hor, mbira ze mě dělá šamanku a ukulele přináší lehkost a vzpomínky na cestování,“ říká o své tvorbě multiinstrumentalistka Beata Bocek. Osobitá písničkářka z Českého Těšína, původem Slezanka. Zpívá a texty píše převážně v polském jazyce, zvukomalebně dotvářejícím její podmanivé, melodické, osobně a duchovně laděné skladby. Inspiraci hledá na cestách po celém světě, a i když se ráda obklopuje spřízněnými muzikanty, její písničky jsou založeny hlavně na vlastním doprovodu. Nejčastěji proto vystupuje sama, v současnosti se ale výrazně prosazuje i v ženském triu MDŽ (muzikantky, dámy, ženy) s Jitkou Šuranskou a Lucií Redlovou.

Poslední album „Ja tutaj mieszkam“ vydala Beata Bocek v roce 2012. Obsahuje „niterné, melodicky košaté a šansoniérsky výpravné skladby“ a získala za ně nominaci na hudební cenu české akademie populární hudby Anděl. 


Bezobratři

Skupina z Brna hrající originálním autorským způsobem hudbu vycházející z kořenů moravské a slovenské lidové hudby a poetiky. Formaci založili v roce 2004 nadšenci do dechových tradičních nástrojů, především pastýřských píšťal, koncovek a fujar vyrobených z černého bezu, odtud název Bezobratři. S akustickými nástroji, především tesklivými houslemi a uhrančivými hlasy, skupina předkládá zhudebněné tradiční texty převážně syrového baladického vyznění, rytmicky originálně prokrveného bubny a perkusemi. Bezobratři dokážou zvukově „zmajestátnět“ a nastřádané napětí melodicky vyklenout. „Jsme Bezobratři a hrajeme hudbu tak, jak ji cítíme, jak se nám líbí, jak nás naplňuje a jak podle nás vyjadřuje emoce, které v sobě nesou lidové texty, jež nás oslovily. K tradici se snažíme přistupovat otevřeně, nestrojeně a pokorně a zároveň s ní pracovat pro nás přirozeným a opravdovým způsobem,“ říká o sobě skupina, která za své druhé album „Bezobav“ získala cenu Anděl v kategorii world music.

Letos Bezobratři vydali na domácí poměry opět zcela výjimečnou desku s názvem „Desátý den trní“, posouvající sílu jejich autorského uchopení lidové autenticity a zvukové symboliky do nových nečekaných dimenzí.


Clarinet Factory

Kvarteto vynikajících klarinetových hráčů patří už dvacet let k unikátním tuzemským formacím. Pohybuje se na hudebním pomezí mezi soudobou i klasickou vážnou hudbou, jazzem, world music, elektronikou a multižánrovými projekty. „Představte si hudební dílnu nebo laboratoř, do níž vám dodají trochu klarinetového umění, klasické hudební vzdělání, trochu world music, jazzu a dejme tomu i minimalismu. Vy dodáte chuť improvizovat, nakoupíte nejmodernější elektroniku a technologie, pozvete zajímavé hosty a začnete zkoumat, tvořit a hlavně komunikovat s posluchači. Z prostředí, jež vytvoříte, pak vzejde svébytný žánr, jenž může mít leccos společného se zavedeným termínem crossover, ale ještě svobodněji se dá vyjádřit jako ‚hudba bez hranic,‘“ vysvětlují členové Clarinet Factory svůj mimořádně zajímavý hudební koncept, do něhož často přispívá také jejich stálý spolupracovník – perkusista Alan Vitouš. O vysokém mezinárodním renomé skupiny svědčí vítězství v prestižní americké soutěži International Songwritting Competition i pozvání od Bobby McFerrina ke společnému vystoupení. Clarinet Factory skládají také hudbu pro filmy, divadelní a baletní představení a úzce spolupracují se zpěvačkou Lenkou Dusilovou nebo výtvarníkem a performerem Petrem Niklem.

Samostatnou (a zároveň nejnovější) kapitolou příběhu Clarinet Factory je letošní výjimečné bilanční dvojalbum „Worx and Reworx. Mapuje nejen dosavadní tvorbu Clarinet Factory pomyslným best of, ale obsahuje také dvanáct remixů „best of“ skladeb od předních osobností zahraniční i tuzemské elektronické a experimentální hudební scény, jako jsou Hidden Orchestra, Sylvain Chauveau, Christopher Willits či Floex.


Čankišou

Mezinárodně proslulí koncertní world music zabijáci z Brna vedení hlasem i postavou impozantním zpěvákem Karlem Heřmanem hrají divokou hudbu podle fiktivní legendy jednonohého národa Čanki. Vyzývají do tance přímočarou nátlakovou rockovou energií a prolínáním Balkánu, Středomoří, Latiny, Afriky i Arábie a exotických inspirací z koncertních turné po Pákistánu, ostrově Réunion, Malajsii a celé Evropě. Čankišou se časem proměnili v kazatele melodických skladeb zpívaných v neznámém jazyce, dovozce fascinujících nástrojů a strhujících rytmů, z nichž jde doslova hlava kolem. Hra na Čanki vystoupala během patnácti let existence na samý vrchol, až se posluchačům do mysli vkrádá pocit, jestli nakonec opravdu taková hudba už kdysi neexistovala. Zní totiž až příliš skutečně. Drtivé koncertní nasazení dokážou Čankišou přenést i na svá zvukově i producentsky dotažená alba, oceňovaná doma i v zahraničí. Získali za ně nominace na cenu Anděl v kategorii world music, s nahrávkou „Faÿt“ se několik měsíců drželi v evropském žebříčku world music WMCE a pochvalně se o ní vyjádřili také v prestižním magazínu Songlines.

Za výrazné úspěchy Čankišou lze brát i hudební fúze s pákistánským zpěvákem Sain Zahoorem a sufi zpěvačkou Surriyou Khanam, Coco Mbasi z Kamerunu a mistrovským hráčem na citeru valiha Rajerym z Madagaskaru.


DVA

Nezařaditelný pop z neexistujících rádií.

Ona – Bára Kratochvílová: zpěv, klarinet a basklarinet, saxofon, dechový midikontroler a jiné hračky; On – Jan Kratochvíl: kytara, smyčkování  a zpěv.

Akusticko-elektronické duo zhmotňuje své hudební vize doslova na koleně a míchá dohromady folk, tango, beatbox, disco, pop a world music. Čerpá také z estetiky cirkusu nebo kabaretu. Co si nevymyslí, zachycuje při svých objevitelských a koncertních cestách po celém světě na diktafony. Příběhy z vlastních světů pak popisuje vlastním vymyšleným jazykem – právě proto se pro jeho hudbu vžilo označení „folklor neexistujících národů“. Podobně originální, osobitou, skřítkovsky hravou, experimentálně zábavnou a se vším všudy nevyzpytatelnou hudbu v současnosti na české hudební scéně neuslyšíte. Za debutové album „Fonók“ se jim v roce 2008 dostalo pozornosti nejenom v České republice (album bylo nominováno na hudební cenu Anděl a videoklip k písni Nunovó Tangó vyhrál hlavní cenu na festivalu Anifilm), ale také v zahraničí. Charlie Gillett z BBC nahrávku zařadil mezi nejlepší desky roku 2009, deska pronikla rovněž do evropského žebříčku world music WMCA. Album „Hu“ (2010) získalo žánrovou cenu Anděl. Úspěch nastartoval nepřetržité turné dua, v rámci kterého dodnes stihlo objet desítky zemí a objevit se dvakrát v programu amerického festivalu SXSW. Těžiště tvorby kapely DVA leží v živých, kreativně koncipovaných a instrumentálně pestrých koncertech. Kromě koncertování se DVA intenzivně věnují hudbě pro divadlo, moderní tanec, počítačové hry a pro film – svou hudbou živě  doprovázejí němé filmy Georgese Méliese, kultovní expresionistický  snímek Kabinet Dr. Caligariho a nově také Moderní dobu od Charlie Chaplina. Za soundtrack pro počítačovou hru Botanicula animátora Járy Plachého (Amanita Design – tvůrci hry Machinárium, Samorost) byli v San Francisku na Independent Game Festivalu oceněni hlavní cenou za hudbu.

V březnu 2014 DVA u amerického labelu Northern Spy Records a na vlastní značce Label Home Table vydali nové, mnohovrstevnaté, radostí z objevování nových zvuků naplněné album „Nipomo“, na němž mimo jiné ve skladbě Mulatu vzdali hold legendárnímu etiopskému jazzmanovi Mulatu Astatkemu.


Jitka Šuranská

Klasicky vzdělaná zpívající houslistka narozená v Kudlovicích, vesnici poblíž Uherského Hradiště, hudebním srdci moravského Slovácka. Lidová hudba je tedy přirozenou součástí jejího života. Léta hrála a zpívala ve vynikající Cimbálové muzice Stanislava Gabriela a stala se jedním z nejvýraznějších mladých hlasů moravské písňové tradice. V roce 2003 se spojila s multiinstrumentalistou, zakladatelem skupiny Teagrass a vizionářem Jiřím Plockem: v Hudecké úderce spontánně objevovali jednoduchou zemitost archaické hudecké muziky z Moravy a Karpatského oblouku, kterou občas okořenili moderními hudebními vlivy. Jejich album „Písňobraní“ zapůsobilo v roce 2005 jako zjevení, zaslouženě získalo cenu Anděl v kategorii world music a o Hudeckou úderku projevily zájem prestižní zahraniční festivaly. Jitka Šuranská se pak na čas objevila také v řadách folkrockové skupiny Docuku z Valašského Meziříčí a v současnosti ji, vedle sólových koncertů, můžeme vidět v triu MDŽ po boku Beaty Bocek a Lucie Redlové. Nedávno Jitka Šuranská uvedla svůj nový, na moravské tradiční poměry odvážný projekt. Jako doprovod si totiž zvolila loopstation. „Představuji starobylé příběhy a obrazy zabalené do houslí, jakousi tradici v pohybu aneb jak hudec k loopování došel,“ vysvětluje sama interpretka. Mezitím začala rovněž spolupracovat se slovenským Triem Pacora, s nímž a mnoha dalšími výjimečnými hráči v produkci houslisty Stano Palúcha a v oparu výsostného intuitivního muzikantství natočila album „Nězachoď, slunečko“. Je ukotvené na Moravě, s proznívajícími vlivy Balkánu, Blízkého východu, Karpat a osobních vkladů, a uvozené do přesvědčení autorky: „Pojďme sloužit těm písním. Pojďme jim dát, co potřebují, abychom podpořili jejich sdělení.“  Za nezvykle zaranžované a odehrané lidové skladby odezpívané křehce zemitým hlasem získala Jitka Šuranská další cenu Anděl.


Marta Töpferová & Tomáš Liška – Milokraj 

Na mezinárodní scéně world music respektovaná zpěvačka a hudebnice Marta Töpferová představuje s jazzovým kontrabasistou Tomášem Liškou svůj nový projekt Milokraj. Inspiraci moravskou a českou lidovou hudbou nevšedním způsobem převádějí do širšího kontextu, ovlivněného písničkářskou tradicí, jazzem, komorní hudbou a mnoha dalšími vlivy. Za doprovodu jazzového kytaristy Davida Dorůžky, slovenského houslisty Stano Palúcha a moldavského hráče na cimbál Marcela Comendanta zachycují ducha a hloubku tradice, v soudobých aranžích a interpretaci si ale současně vytvářejí prostor pro uplatnění svých bohatých hudebních zkušeností. Jazzman Tomáš Liška absolvoval studia na berlínské univerzitě Jazz Institut Berlin a hrál s Lenkou Dusilovou, Beatou Hlavenkovou, kvartetem Points nebo Druhou trávou. Za autorské album „Invisible World“ získal nominaci na cenu Anděl.

„Tomáš je první český hudebník, se kterým spolupracuji od emigrace do USA v roce 1987. Začali jsme mým repertoárem autorských a latinskoamerických písní ve španělštině. Říkala jsem si ale, že když jsme oba Češi, měli bychom spolu vymyslet projekt, který by čerpal z české a moravské muziky. Na moravské hudbě mne fascinuje, že písně často střídají tempa, modulují tóniny z dur do moll – tyto rytmické i harmonické posuny má člověk asi opravdu uložené hluboko v sobě, protože prostě žil v kraji, kde se takhle zpívá a hraje. K melodiím a rytmům člověka vede navíc přirozenou cestou samotný jazyk, jeho stavba a přízvuky,“ upřesňuje Marta Töpferová, zpívající hedvábně hlubokým, po pozornosti toužícím hlasem. Ve Spojených státech pro prestižní vydavatelství World Village natočila několik odborníky velmi ceněných alb nazpívaných převážně španělsky. Během studií v New Yorku žila v hispánském prostředí, v Andalusii studovala flamenco a za svou oblíbenou hudbou se vydala na Kubu, do Argentiny, Kolumbie a Mexika. Skládala hudbu ovlivněnou latinskoamerickými styly a mezi její výrazné počiny patří také spolupráce s kolumbijskou zpěvačkou Lucií Pulido. 

Album „Milokraj“, vydané loni u českého labelu Animal Music, získalo nominaci na cenu Anděl a v evropském žebříčku world music charts WMCE se drželo mezi první desítkou nejhranějších alb tři měsíce. Publicista Petr Dorůžka o něm napsal: „Jsem velmi rád, že zde vznikl projekt, jehož cílem je přinést českou a moravskou hudbu do světového kontextu.“


Nylon Jail

Na tuzemské scéně naprosto ojedinělé, psychedelií obestřené elektro country v postrockovém vytržení. Jail prý evokuje country a Divoký západ, Nylon naopak představuje moderní 21. století a elektroniku, vše podtrženo vědomím, že pětičlenná skupina z Olomouce ani čistou country zahrát nedokáže, takže vychází z kontrastu mezi dřevními kořeny a moderními technologiemi. Obdivuje stejně tak Johnnyho Cashe jako Nine Ninch Nails. „Country, kovbojové a western jsou platformou, na které stavíme naši hudební existenci. Tím ale nechci říct, že to bereme smrtelně vážně,“ vysvětluje kytarista Roman Vičík příklon kapely k bizarní estetice Divokého západu. Bývalý člen skupiny Narcotic Fileds se zpěvákem Jiřím Jirákem (ex-Two Man) na sebe od roku 2011 vzali riziko, že by v České republice, kde má country statut konzervativního dogma, mohli tvrdě narazit. První setkání s Nylon Jail proto občas dezorientuje: po ruce totiž není žádná domácí šablona, do které by se dali vtěsnat, jenže právě v tom spočívá originalita, kouzlo a budoucnost kapely. Prezentace Nylon Jail na pódiu i mimo něj je založena na komplexním vnímání hudební kapely jako estetické síly, která působí na publikum. To zahrnuje jak styl oblékání jednotlivých členů, tak pódiové projekce, světla, úzkou spolupráci s fotografy, grafickými designéry a filmaři. Nylon Jail během turné Devil Is a Cowboy například koncertovali v kinosálech a hudbu doplnili unikátní 3D projekcí.

Na podzim 2013 skupina vydala debutové album „My Heart Soars Like a Hawk“ v produkci Ondřeje Ježka. Od domácích hudebních médií získala skupina v recenzích ta nejvyšší hodnocení a v prestižní ceně Vinyla byla odbornou porotou vyhlášena Objevem roku. Byla také nominována na žánrovou cenu Anděl v kategorii Alternativní hudba. V rámci svého životního přesvědčení podpořili Nylon Jail ukrajinské demonstranty koncertem na Náměstí Nezávislosti (Majdanu) v Kyjevě.

Kittchen

Maskovaný hudebník Jakub König vystupující pod jménem Kittchen patří se svým vytříbeným lo-fi písničkářstvím k nejvýraznějším osobnostem domácí klubové scény posledních let. Původně vše vzniklo jako jednočlenný laptop-folkový projekt – když Kittchen 1. května 2011 vystavil na své stránky debutové album „Menu“. To, co bylo zprvu zamýšleno jako DIY dárek pro kamarády, se po internetu rozšířilo jako chřipka a deska získala nominaci na objev roku ceny Vinyla. Kittchen svou hudbu doprovází mnoha podivnými, industriálními a smysly dráždícími zvuky a šumy, vycházejícími převážně z laptopu. Elektronickou polohu a posbírané reálné zvuky pak v překvapivých kombinacích doplňují skutečné nástroje, zejména kytara. Kittchenovy znepokojivé textové vize apokalyptické budoucnosti výstižně popsal publicista Ondřej Bezr: „Dokáže skvěle, za pomoci dobře vybraných slov i odvyprávěných minipříběhů, vystihnout atmosféru měst a krajů. Umí výborně, byť třeba jaksi mimoběžně, mluvit o mezilidských i rodinných vztazích a empaticky kreslí portréty lidí, u kterých je vcelku jedno, nakolik jsou reální, každopádně reálně působí.“ Během živých vystoupení se ke Kittchenovi přidává Tomáš Neuwerth (LU, Nierika, Umakart). Nové album „Radio“ tak vloni vzniklo už jako práce tvůrčího tandemu. Nahrávka získala nominace na všechny domácí hudební ceny, aby nakonec obdržela Anděla v kategorii alternativní scéna. 

Na hudební vyjádření vrství Kittchen výtvarně originálně zpracované, hravé, ale i znepokojivé videoklipy od mladých animátorů: i v nich se hrotí emoce a výzvy k provokativnímu dialogu. Z dosud posledního „Pod Prahou“ například doslova teče skutečná krev. Kittchen k tomu uvádí: „Město a lidský tělo maj hodně společnýho. To, co se při pohledu z venku jeví jako kompaktní organismus, v sobě skrejvá spoustu zajímavejch a různorodejch věcí. Stačí říznout a všechno se to na vás vyhrne. Když ten řez podrobně prozkoumáte, nemůžete si nevšimnout všech těch hladin, všech těch navzájem propojenejch vrstev, o kterejch jste neměli ani tušení.“

Kittchen občas vystupuje sám, občas s Tomášem Neuwerthem, na větší koncerty se přidávají i dvojčata Jan a Martin Galiovi. Takže nikdy nevíte, co přesně od maskovaného písničkáře dostanete. I to je ale součást podivuhodného balíčku nazvaného Kittchen. 


Vertigo

Šestice telepaticky komunikujících špičkových instrumentalistů. Jedna z nejoriginálnějších českých skupin, která vzešla z jazzu, ale postupem času se dopracovala ke zcela svébytnému zvuku. Jeho součástí jsou hudební přesahy, kreativita a totální improvizace. Původně Vertigo Quintet byl založen na konci roku 2002 jako projekt hudebníků, kteří chtějí hrát vlastní hudbu vlastní cestou, později se k formaci přidala i Dorota Barová (mimo jiné též členka uznávaného dua Tara Fuki). Ve spojení s jejím hlasem a violoncellem nabízejí Vertigo atmosférické a posluchačsky přístupné sofistikované kompozice s inspiracemi z free jazzu, world music, soudobé vážné hudby i popu, jako je například Egberto Gismonti, In The Country, Ornette Coleman nebo Susanna And The Magical Orchestra. Repertoár tvoří zejména autorská tvorba, na níž se podílejí všichni členové kapely. Jejich album „Metamorphosis“ ohodnotil již nežijící nestor jazzové publicistiky Lubomír Dorůžka jako zjevení na domácí scéně: „Nahrávka je příkladem, jak se mění dosavadní pojetí jazzu. Jako by Vertigo chtělo pokročit ještě dál za kdysi slavný výrok, že jazz může být ten nejkrásnější zvuk hned po tichu. Účelně využívané ticho, pauzy a odmlky na albu představují důležitý stavební prvek. Jednotlivé tituly přinášejí sled zvukově i výrazově odlišených ploch, které se z ticha vynořují a zas do něho plynule přecházejí, a přitom vytvářejí dojem dříve neslýchaných kompozičních celků. A celé to dokonale drží pohromadě. Vývoj a proměny hudebního dění v detailech tady velmi pravděpodobně vznikají metodou kolektivní improvizace.“

Formace Vertigo je držitelem ceny Anděl za eponymní desku z roku 2005 a častým koncertováním si velké renomé získala i v zahraničí. Cenu Anděl ziskalo Vertigo také za album „Metamorphosis“ a nominaci na stejné ocenění za album „Vertigo Quintet & Dorota Barová“Vertigo v minulosti spolupracovali se zpěvačkou Lenkou Dusilovou nebo duem Tara Fuki. 


Vložte kočku

Čtyři lidé kombinující živou elektroniku, natriggerované bicí, pětistrunné housle, pianina a surreálné texty a soustředění kolem promotérské skupiny a netlabelu Landmine Alert. Na zvukové pole pokládají miny vybuchující v ohňostroji zběsilých rytmů do záře z progresivního rocku, elektronoise, jazzrocku, folku, intenzivního hard rapového zpěvu a ozvěn lidových písní. Bez zábran a omezení, v přívalu energie a s rafinovaným důrazem na nervně lyrické texty a zvukové detaily posouvají hranice vnímání současné nadžánrové hudby. Humorně jinotajný název kapely se proto klidně může zaměnit za „Vložte cokoliv“ – pokud možno nekompromisně, přitom hravě a s humorem, zabraňujícím přemíře teatrální pompéznosti. Souvisí s tím postřeh publicisty Jiřího Špičáka k poslednímu albu „Seat“: „Funguje jako konzistentní manifest hudby, která na nic nenavazuje a od ničeho se neodráží. Žije vlastním životem.“ Skupina za nahrávku získala jak cenu Anděl, tak Vinyla. Jde přitom teprve o druhou desku šest let existující kapely, vydanou po debutu „Táta“ z roku 2012.

Vedle úspěšných nahrávek jsou Vložte kočku proslulí strhujícími koncerty. Své muzikantské umění dokonale využili i při živém doprovodu němého filmu Deník ztracené. Skupina vytvořila také hudbu ke čtyřem divadelním představením a na dalších „mezioborových“ projektech pracuje.